Naším dalším cílem byl úchvatný Yosemitský národní park. Ten je opět tak velký, že jsme ho nebyli schopni projet celý a později se shodli na tom, že by vůbec stálo za to využít místních kempů a zůstat tam třeba týden. Na to ovšem momentálně nebyl čas, takže příště. 😊
Hlavním cílem bylo Yosemite Valley a nádherné výhledy na Yosemite Falls, které prostě stojí za to.
Ten vodopád v dálce je Bridalveil Falls a byl naším dalším cílem. Přímo pod něj se dá pohodlně dostat autem a má to být zážitek. A taky byl. Protože zrovna tály ty masy sněhu nahoře, tak byly všechny vodopády velmi vydatné, a dokonce i parkoviště dole bylo plné vody. Byla to prakticky řeka, ve které se parkovalo. Od vodopádu přicházeli úplně mokří lidé, kteří se velmi bavili nad tím, jak se ti, kteří právě přijeli snaží vyhnout všem potokům tekoucí přes parkoviště a přeskakují je různě tak, aby si nedej bože nenamočili boty. I my jsme se o to snažili, ale jakmile jsme se dostali pod vodopád, bylo jasné, že nebudou mokré jen boty. Voda byla hodně ledová, takže tam nešlo vydržet déle než pět minut.
Potom jsme se zcela mokří pokusili u auta trochu vysušit a převléct do něčeho suchého a vyrazili jsme do Yosemite Valley, kde jsme strávili velmi pěkné odpoledne. Výhledy z údolí byly opět naprosto famózní.
Tento přírodní park, jenž byl za národní prohlášen již v roce 1890 a v roce 1984 byl zařazen na seznam světového dědictví UNESCO, má rozlohu 3 081 km2. Cestou podél řeky Merced se rozkládají skaliska, z nichž padá nejvyšší vodopád v Severní Americe – Yosemitský vodopád. Tvoří jej Horní (425 m) a Dolní (98 m) vodopád, mezi nimiž je série kaskád (205 m). Společně měří celkem 739 metrů. Druhou dominantou parku je nejvyšší žulový monolit na světě zvaný El Capitan, který měří 1 095 metrů. Za návštěvu určitě stojí též monumentální 1450 m vysoký žulový útvar zvaný Half Dome a pod ním se nacházející vodopády Vernal (prý nejkrásnější v parku) a Nevada.
Geologie Yosemit je charakterizována žulovými skalami a zbytky starších hornin. Asi před 10 milióny let byla Sierra Nevada vyzvednuta podél zlomových linií a potom nakloněna, čímž vznikly relativně mírné západní svahy a mnohem prudší spád na východě. Vyvýšení zvětšilo spád vodních toků, které pak vymlely hluboké a úzké kaňony. Asi před 1 miliónem let zde na výše položených alpinských loukách z nahromaděného sněhu a ledu vznikly ledovce, které se posouvaly říčními údolími dolů. Tloušťka ledu v Yosemitském údolí mohla během raného zalednění dosahovat až 1200 m. Posun ledové masy dolů vymodeloval údolí do tvaru U.
Blížil se večer a nám nastaly potíže. Jak už jsem zmiňoval v minulé kapitole, až na cestě jsme zjistili, že je řada silnic přes Sierra Nevadu kvůli množství sněhu neprůjezdná a týkalo se to i silnice 120, kterou jsme se chtěli dostat do Nevady. Rozhodli jsme se tedy, že projedeme přes silnici 108, která byla severněji, ale pořád to nebyla velká zajížďka. Vyjeli jsme a po cestě jsme začali shánět nějaký nocleh. Obvykle to nebyl žádný problém, na všech našich cestách po USA jsme vždycky jeli na slepo a přespání sháněli až po cestě podle toho, kam večer dojedeme. Projeli jsme online pár motelů a dali si rezervaci v městečku Long Barn, které leželo ve ¼ cesty přes pohoří.
Čas mezitím pokročil, začalo se smrákat a my začali mít takový divný pocit. Dojeli jsme do Long Barn, našli jeden ze dvou hotelů, který tam byl a… nikde nikdo. Parkoviště prázdné, nikde ani noha, a dokonce i v těch domech okolo se zdá jako by nikdo nebyl. Bylo to hotové město duchů. Našli jsme budovu, která podle všeho měla být recepcí a… opět nikde nikdo. Bylo zavřeno. Tak jsme nesměle klepali… pak i hlasitě bouchali a pořád nic. Do prčic, kam jsme to dojeli? Obešli jsme budovu a našli další vchod ze zadního parkoviště. Vzali jsme za kliku a… dveře se otevřely. Vkročili jsme dovnitř a probudili jakéhosi postaršího Inda, který spal na gauči u zapnuté televize a dost překvapeně na nás koukal. Bylo na něm vidět, že vůbec nečekal, že by mohla nastat podobná situace. Tedy že by někdo přišel, a proto na to nebyl absolutně připraven. Chvíli hledal boty, pak jako by nevěděl, kde vůbec je a pak se na nás začal smát. Začal na nás hindsky, my na něj anglicky… pak i česky, rusky a polsky, možná že i on vystřídal několik dialektů, ale zdálo se, že jazyková bariéra bude nepřekonatelná. Nakonec vzal telefon, někoho vytočil, pak do telefonu cosi křičel a dal hlasitý odposlech. Ozval se čísi hlas, který nám anglicky sdělil, že není sezóna a hotel je uzavřen.
„My ale máme rezervaci přes booking.com“
„Aha, tak to jste vy…“ nastala velká, dramatická pauza. „Dejte mi zpět k telefonu mého strýce.“
Pochopili jsme, že to asi bude ten Ind, který nevěda, o čem se bavíme jen stál a smál se na nás, jako bychom byli to nejsměšnější, co ve svém životě viděl. Předali jsme mu telefon a ten do něj začal zase cosi křičet. Za chvíli se opět ozval hlas z telefonu.
„OK, můj strýc Vám zatím uvaří čaj a já tam budu za deset minut. Udělejte si pohodlí.“
Hlas se umlkl, Ind se pořád smál jako pitomec, díval se na nás, my na něho… minuty běžely, napětí se dalo krájet. Po nekonečně dlouhé a trapné době se Ind beze slova otočil a šel asi vařit ten čaj. Nebo si šel zase lehnout… nebo se vzal a odešel někam do hlubokých lesů, zkrátka nebylo zcela jasné, kam šel a jestli se kdy vůbec vrátí. Odešli jsme do auta, zamkli se a čekali.
Tak prostředí to bylo pěkné, bylo tam několik velkých chat, které patrně sloužily k ubytování většího počtu lidí a pak taky dlouhá jednopatrová budova klasického motelového typu, jak je v USA zvykem. Zhruba za deset minut opravdu přišla nějaká paní, smála se na celé kolo a slavnostně nám předávala klíče od jednoho z pokojů. Předala nám heslo na Wi-Fi, popřála dobrou noc a nahlásila, že check out je v 11:00 AM. To bylo všechno. Protože na tom nebylo nic divného, tak jsme poděkovali a šli si najít ten pokoj.
Začala být dost zima, zapnuli jsme proto topení, dali si sušit mokré věci a chvíli na sebe beze slova koukali. Začalo to být dost strašidelné. Kromě nás tam opravdu vůbec nikdo nebyl. Viděli jsme příliš mnoho hororů na téma mladého páru kdesi v divočině uprostřed lesů, v opuštěném hotelu či chatě, kterou v noci navštívil neznámý pomatenec se sekyrou, žijící v lese, který kromě sekání lidí na malé kousíčky pěstuje ještě také další koníčky, jako upalování jejich končetin, odebírání různých orgánů a další formy týrání. A většinou mu echo zákeřně dávají místní, což by na našeho Inda klidně sedělo.
Nakonec jsme se rozhodli trochu porozhlédnout kolem, ještě, než padne úplná tma a museli jsme uznat, že jinak je to moc pěkné místo. Pokoj byl standardně zařízen, venku byl bazén, u samostatných chat byly i velké plynové grily. Být sezóna a být tady nějací lidé, asi by to byl moc pěkný motel. Nakonec nás přepadla únava, a tak jsme se vrátili do našeho pokoje. Byl průchozí, měl dveře na straně parkoviště i na straně k bazénu, což mě těšilo i znepokojovalo zároveň. OK, z pokoje vede vždy nějaká úniková cesta, kdyby náhodou v noci někdo sekyrou rozštípal dveře, ve kterých by se objevil šílený obličej, který by zvoláním „Here’s Johnny!“ dal tušit, že tato noc asi nebude z nejklidnějších. Ovšem tím, že ty dveře byly dvoje, nedalo se přesně určit ze které strany může přijít útok a kde nachystat nějakou past. Navíc zde také hrozilo riziko, že by útok mohl být tzv. stereo a přijít z obou stran. S přihlédnutím ke všem možnostem jsme se tedy rozhodli že budeme bránit oba vchody, které jsme zamkli a zabarikádovali vším, co bylo po ruce. Náš plán byl, že se budeme bránit útokem a jeden z nás provede falešný útok tak, aby odpoutal šílencovu pozornost a druhý to zatím oběhne a vpadne narušiteli do zad. Žádných zbraní jsme neměli, a tak jsem si připravil alespoň boty, které jsem chtěl metat po směru odkud bych tušil útok a taky jsem obětoval jeden motelový ručník, který jsem namočil a zatočil. Však víte, jak to takovým ručníkem ve sprše štípe, ne? Kdybych se trefil do oka, jistě bych vybojoval pár cenných vteřin na zběsilý úprk do auta. O tom, kdo z nás povede falešný útok a kdo s ručníkem zpacifikuje psychopata jsme ještě dlouho do noci vedli dlouhé spory a nebyli jsme schopni se dohodnout. Pak jsme usnuli a mám takový dojem, že jsme se dohodli, že pokud bude čas, tak si střihneme… nebo se šílence prostě zeptáme, jestli by mu více vyhovovalo, že bych ho do zad překvapil já anebo žena. Konec konců má do toho taky co mluvit, týká se nás to přece všech.
A pak jsme se ráno vzbudili. Úplně zpocení, ale živí. Nakonec se ukázalo, že jsme se nepotili strachem, ale zapomněli jsme vypnout to topení, na kterém jsme sušili naše oblečení. Bylo tam jak v sauně. Tak jsme zabalili zbytky našich ohořelých svršků a šli vrátit klíče. Na recepci byla žena ze včerejška a po Indovi ani stopa, tak možná skutečně odešel někam do lesů a možná jsme mu křivdili, protože bránil svůj motel před oním pomatencem z lesa. Kdo ví? Dali jsme se ženou řeč a zjistili jsme od ní, že cesta dál přes Sierra Nevadu je uzavřená kvůli sněhu. Aha, tak to by vysvětlovalo, proč zde opravdu vůbec nikdo není. Ono se prostě tudy nedá nikam dojet. Konečná. Dá se jet jen zpátky a prý je to napsáno na cedulích dole. Aha… tak ty jsme neviděli. Zdvořile jsme poděkovali za informaci, za přístřeší a pochválili jsme jí jaký tady mají klid a že je ta příroda úžasná. Přitom jsme ale pomalu couvali k autu, protože v hororech, které jsme viděli, se některé věci stanou až druhý den, kdy se zjistí, že má auto propíchnuté pneumatiky, v motoru chybí některé kritické součástky a je prostřelená nádrž. Nebo auto zcela chybí, čímž je jasné, že se nám pobyt automaticky prodlužuje. A s tím jsme v našem rozpočtu nepočítali. Takže jsme se zdekovali a jeli zpátky. OK, zajeli jsme si nesmyslně 3 hodiny kdesi do lesa, ale zase… zážitek to byl. Až bude opravdu turistická sezóna, tak by to mohla být super zastávka klidně na více dní.
A co bude příště? Přejeli jsme konečně Sierra Nevadu? Potkali jsme šílence se sekyrou při výjezdu z města? Zastihla nás sněhová bouře? Pomohl nám Jan Tleskač se svým létajícím kolem? O tom zase příště.
Comments