Protože je náš život velmi nevyzpytatelný, tak se stalo, že jsme se zase objevili v USA. A i tentokrát jsme hodně cestovali. Pro začátek naší cesty jsme se rozhodli podruhé navštívit Sequoia National Park, protože jsme tam před rokem chytili prudký déšť a vůbec se nedalo vylézt z auta, natož jít nějakou delší trasu. Jak to tehdy vypadalo, si můžete připomenout zde.
Letos sice déšť nehlásili, ale zato strašili sněhem, který se ve vyšších polohách Sierra Nevady ještě hodně vyskytuje, což nám trochu překazilo plány. Chtěli jsme totiž překročit Sierra Nevadu tou nejjižnější možnou cestou č. 120 přes Yosemite National Park a pokračovat do Nevady. Ukázalo se ale, že je tato cesta kvůli sněhu zavřená, a tak jsme to nakonec museli celé objet velmi velkou oklikou, protože zavřené byly i další cesty č. 108 a 4. Všechno kvůli sněhu, což nám přišlo úplně nereálné, protože v Los Angeles bylo 30°C. Ale člověk si musí uvědomit, že vystoupá do hor do nějakých 4 000 metrů, takže sníh v květnu není vůbec nic divného.
Po cestě do parku jsme potkali mnoho velkých pomerančových sadů, které byly doslova obsypány, protože sklizeň právě vrcholí. Není vůbec od věci se zastavit u místních farmářů, kteří mají velmi často u svých sadů malé obchůdky, kde čerstvé pomeranče a další pochutiny za slušné peníze prodávají.
Pak už jsme vystoupali k sekvojím a udělali si krátký výlet po okolí a opravdu jsme narazili na sníh. Naštěstí to nebylo nic hrozného, protože jsme ještě byli v nízkých polohách, ale přece jen nás to překvapilo. Bylo zvláštní chodit místy po sněhu, když bylo zároveň celkem teplo.
Sequioa National Park byl založen v roce 1890 jako druhý národní park Spojených států po Yellowstonu. Rozloha parku činí 1 635 km² a rozdíl mezi nejvýše a nejníže položeným bodem činí téměř 4 000 m. Nejvyšším bodem tohoto parku je majestátní Mount Whitney (4 417 m. n. m.) kam se můžete vypravit rovnou třemi turistickými trasami včetně zřejmě nejnámnější „Pacific Crest Trail“ (hluboká poklona všem kteří se po ní kdy vydali).
Potom už jsme pokračovali dále do Yosemite National Park, kde jsme se v loni už nedostali, kvůli obrovským požárům, které tehdy v celé Kalifornii panovaly. Po cestě jsme ale zcela náhodně narazili na velmi zajímavou turistickou atrakci, která mě naprosto uchvátila. Uviděl jsem jen takovou nenápadnou cedulku "Historic steam railroad", která ovšem nic dalšího nesdělovala, tak jsem si jen říkal, že by stálo za to vygooglit, co to přesně je a zjistit, jestli to od nás není daleko. Pak jsme to ale nějak zapovídali a jeli dál, protože nás celkem tlačil čas. Po pár mílích jsem ovšem zahlédl uprostřed lesů obrovskou bránu s cedulí:
A mezi stromy stála parní lokomotiva. Okamžitě jsem dupl na brzdu a hodil zpátečku, že se tam chci jen podívat. Však to bude jen na pět minut a pojedeme dál. Sotva jsme sjeli dolů, tak jsme uviděli lokomotivu v celé své kráse s několika vagóny. Bodrý železničář na mě hned mával a ukazoval, kde mám zaparkovat a jakmile jsem zastavil, hned se k nám přiřítil a přátelsky nám sděloval, že za 30 sekund odjíždí a že jestli chceme jet, máme si tamhle v pokladně koupit lístky. Žena značně znejistěla a že prý asi nikam nepojedeme, protože jsme nic takového neplánovali, navíc nevíme kam to vůbec jede a o co tady vlastně jde. To už jsem ji ovšem tahal za ruku k pokladně, kde nám sdělili, že je to okružní hodinová jízda lesem po staré těžařské dráze. Toho jsem okamžitě využil a než se žena vzpamatovala, už jsme měl dva lístky v kapse a tahal jsem ji do vagónu. :D
Yosemite Mountain Sugar Pine Railroad, jak tedy zní celé jméno této atrakce, je historická tří stopá (914 mm) úzkorozchodná železnice, po které jezdí dvě parní lokomotivy. Tato vyhlídková trasa vznikla na historické dráze těžařské společnosti "Madera Sugar Pine Lumber Company", která vznikla roku 1874 a která v těchto lesích Sierra Nevady těžila dřevo pro svou pilu. Už z názvu je zřejmé, že zde těžili "Sugar Pine" (český název Borovice Lambertova), což je největší borovice vůbec. Běžně dorůstá do výšky 40-60 metrů a průměr jejího kmene dosahuje 3-6 metrů. Je to jedna z pěti hospodářsky nejdůležitějších borovic USA, její červenohnědé dřevo je dobře zpracovatelné. Na poraněných místech vylučuje tzv. kalifornskou manu, obsahující sladký pinit, který byl sbírán a používán jako sladidlo a lék proti kašli. Odtud se vzal americký název Sugar Pine = borovice sladká.
Tehdejší těžařská dráha byla dlouhá 140 mílí (230 km), měla sedm parních lokomotiv a přes sto vagonů. Díky Velké hospodářské krize a nedostatku stromů byla těžba v roce 1931 zastavena. Ale kolejová dráha zůstala zachována, což umožnilo rodině Staufferů část dráhy v roce 1961 rekonstruovat jako turistickou atrakci. A musím říct, že to bylo naprosto boží.
Comments