Podzimní Vancouver

Přišel podzim, a to pro lidi kteří poslední čtyři roky žili v Arizoně znamená velkou změnu. Venku nezačalo být konečně trochu normálně, ale přišla naopak kosa. Vůbec tady nezačala grilovací sezóna jako v Arizoně, jako že se už dá ven nejen vyjít, ale dá se tam i dlouhodobě pobývat a vůbec nezačalo období všemožných venkovních aktivit, protože už venku nehrozí úpal. Nic z toho tady není. Tady je zima.

Podzim je tady.

Tady je teď běžně u nuly. Pro lidi ze střední Evropy nic divného. Jsme vlastně zvyklí i na teploty hodně pod nulou, ale když ono se na teplo tak krásně zvyká. Žabky na nohou o Vánocích? Tričko a kraťasy u štědrovečerní večeře? Margarita ve venkovní vířivce na nový rok? Kdo by si na to sakra nezvykl? :D

Takže jsme se vypravili do obchodů, nakoupili něco teplého oblečení a vyrazili jsme prozkoumat, jak to tady vypadá na podzim. Úplně jsme zapomněli, jak je podzim vlastně hezký.

Docela jsme si oblíbili hromadnou dopravu, protože tady oproti Phoenixu skutečně funguje, a dokonce ji využívají úplně normální lidé. To ve Phoenix Valley je MHD naprosto nesmyslná. Spoje na sebe nijak nenavazují, čekání na přípoj 30 minut není nic divného, a kromě centra Phoenixu v ní jezdí jen velmi, velmi podivní lidé, protože všichni ostatní jezdí autem. Tady jsme byli překvapení, že je to opět MHD Evropského typu a nemusíme mít strach jej využívat.

Páteřní spojení zde zajišťuje nadzemka/metro kterou tady nazývají SkyTrain. Má tři linky, které navazují na autobusy a dokonce trajekt. Zajímavostí nadzemky je, že je zcela automatická, a tedy bez řidiče. Což s sebou nese velmi zajímavé řešení prvního vozu, které musí být pro všechny nadšence železnic naprosto uchvacující. ;) A potvrzuji, jet takhle ve předu má opravdu svoje kouzlo.

Naše další kroky směřovaly na již zmíněný trajekt. Ten spojuje sever Vancouveru s městem North Vancouver. Jo, zní to trochu zmateně, ale severně od města Vancouver přes záliv je druhé s názvem North Vancouver. Vlastně to docela dává smysl. :D Trajekt jezdí kyvadlově z Vancouveru do čtvrti Lonsdale a cesta trvá nějakých 15 minut, takže se opravdu dá využít jako alternativa k autobusové přepravě, která do North Vancouveru jezdí jen přes dva mosty a zejména ve špičce je to dost otrava. A to i přes to, že mají autobusy vyhrazen svůj speciální jízdní pruh. SkyTrain tam nahoru bohužel nejezdí vůbec.

Trajekt je velmi pohodlný, kompletně krytý a vevnitř to vypadá jako čekárna s velkým množstvím lavic k sezení. I elektrické zásuvky a Wifi tam je, což je dost pohodlné. Pokud takto cestujete denně, tak Vás výhled na okolní lodě a trajekty mířící do blízkého přístavu asi už nemohou příliš vzrušovat.

Tak jsme se projeli tam a zpět a šli se podívat na dominantu Gastownu – parní hodiny. Jsou skutečně poháněny parním strojem a jsou docela unikátní. Takových funkčních hodin najdete na světě jen pár. Tyto sestrojil jistý Raymond Saunders a jeho hodiny můžete vidět ještě v Japonsku ve městě Otaru, v USA v Indianapolis a v Kanadě hned na třech místech, a to ve Vancouveru, Whistleru a Port Coquitlamu, všechno zde v Britské Kolumbii.

Z blízka jsou tyto hodiny opravdu uchvacující. Říkám si, jak by se takový technologický skvost krásně vyjímal na náměstí v Brně, místo toho nevkusného dilda, ze kterého čas nevyčte ani jeho autor a smějí se nám nejen doma, ale i ve světě. :) Tyto hodiny krásně zapadají do okolního prostředí, je to technologicky zajímavý unikát a o jeho oblíbenosti hovoří zcela jasně dlouhé zástupy turistů i místních s foťáky a mobily. V Brně se s tím pyjem sice taky všichni fotí, ale z úplně jiného důvodu. :D No nic, popojedem.

Tohle je Clint Eastwood, kdybyste to nevěděli. Čekal bych, že tuto ikonickou westernovou postavu potkám spíše v Arizoně, ale evidentně se kovbojské boty lépe prodávají tady na severu v Kanadě. Inu proč ne? :)

Celá ulice kolem hodin je plná různých kaváren, obchůdků s upomínkovými předměty, restaurací a hospod. A pivo zde vaří opravdu výborné. Dokonce se tady běžně vyskytují piva spodně kvašená a jsou vesměs moc dobrá. Ne jako v USA, kde se jim dobrý ležák podaří opravdu jen výjimečně.

Dej si pivo u létajícího prasete. Třeba pak taky poletíš... jako to prase.

Po celodenním chození sem a tam jsme byli pěkně utahaní a jak jsme záhy zjistili, nebyli jsme v tom sami. Třeba tento pes byl natolik otráven, že odmítal pokračovat, byť o jeden centimetr dále, a to i přes nekonečné naléhání jeho páníčka. Ležel tam asi čtvrt hodiny, než se nechal přesvědčit a poodešel asi o sto metrů, kde sebou na zem švihl znovu. Až nám toho pána bylo líto, ale nemohli jsme se přestat smát. Jestli toho psa pak odnesl, nebo si nechal říct, nevíme.

Ten už dál nepůjde. Tohle gesto je dost výmluvné.

Pak mě ovšem už nohy bolely tak, že jsem si zkoušel lehat na zem podobně jako ten pes, ale mělo to stejný účinek jako na toho pána se psem. Z nějakého důvodu mě Vlasta nechtěla vzít na záda a odnést domů a nechala mě tam sprostě ležet. Když už se kolem mě začali srocovat lidé a fotit si mě, tak jako toho psa, tak jsem uznal že to opravdu nefunguje a budu muset jít domů po svých. Ach jo. Pak mě ještě ke všemu napadl medvěd... to byl den.

A já si myslel, že potkat Kermoda je velmi ojedinělé.

Pak už jsme ale cítili, že jsme pod velmi bedlivým dohledem, tak jsme se rychle pakovali domů.

Kontrola z vrchu je potřeba. Aby lidi nedělali ve městě bordel. Na toho vlevo bacha, ten je velké zvíře a celé to řídí. Ti ostatní furt polétávali kolem něj a něco mu hlásili a on si to potom zapisoval.