aneb, jak jsme projeli západní pobřeží USA, od Mexických hranic až ke Kanadským.
Naplánovali jsme si další road trip. A tentokrát jsme to vzali z gruntu. Rozhodli jsme se totiž projet historickou dálnici, vedoucí podél západního pobřeží USA, která je sice celkem známá, ale stejně o ní dost lidí pořád neví. Říká se o ní, že je to nejkrásnější dálnice v Severní Americe, což můžeme potvrdit, protože velmi značná část vede přímo po pobřeží Tichého oceánu a jen občas zabočí více do vnitrozemí.
Cesta byla postavena počátkem 20. století – dlouho před tím, než byl zřízen systém dálnic Spojených států. V roce 1923 se se svou délkou 2 715 km stala nejdelším souvislým úsekem zpevněné silnice na světě. Tichomořská dálnice se později rozšířila až na sever do Vancouveru v Britské Kolumbii a na jih přes San Francisco do San Diega v jižní Kalifornii. Dnes tedy můžete projet západ USA pěkně od Mexických hranic až po Kanadu. Což jsme přesně udělali.
Cesta je to opravdu úžasná, plná nádherných výhledů a změn klimatu. Začali jsme v našem milovaném San Diegu, kde jsme si dali tří denní pauzu po osmi hodinové cestě z Phoenixu, abychom si trochu odpočli a nabrali síly na zbytek cesty. Jo, oceán je v září stále krásně teplý a voda naprosto vynikající.
A pak jsme vyrazili. Výhledy podél pobřeží byly opravdu fenomenální. Cesta se nám ze začátku dost protáhla, protože jsme neustále zastavovali, kdekoliv to bylo možné. Když ono těm výhledům nešlo nikdy odolat. Pak jsme ale zjistili, že bychom takto jeli minimálně tři měsíce a tolik času jsme neměli, tak jsme museli jet trochu souvisleji a zastávky dělat opravdu zřídka. Jet se tam ale rychle stejně nedá, cesta je plná nepřehledných zatáček, stoupání a klesání, podle toho, jak kopíruje pobřeží. Po pár hodinách je to už pro řidiče dost únavné, ale stejně to stojí za to.
První větší zastávku jsme udělali u jezera Cachuma Lake kousek za Los Angeles. Tady jsme se trochu protáhli, dali si oběd a provětrali ospalou kočku (ano, Chilli jela tentokrát s námi), která celou cestu spala buď na spolujezdci, nebo pod sedadlem, když už jí ubíhající krajina nebavila a chtěla mít chvilku sama pro sebe. Asi na všechny ty kočičí věci, které kočky o samotě dělají. Ty nejlepší části vždycky prochrápala, tak já nevím. Člověk ji vytáhne na výlet a ona těžký nezájem. Co by za to jiné kočky daly!
Když jsme se na druhý den dostali zase blíže k oceánu, tak jsme se s ní vypravili i na pláž, ale nevypadalo to, že by se jí chtělo do vody. Poprvé v životě viděla oceán a ona do něj nestrčila ani packu. Čekal bych nějaké větší nadšení, ale pak se k němu dokonce otočila zády, a to už byl vrchol ignorance. Tak jsme se vypravili zase dále. Tady se člověk kočce fakt nezavděčí.
Naše další zastávka byla úplně neplánovaná, a to, když jsme mezi Santa Cruz a San Franciscem nalezli další zajímavý maják, a protože mě poslední dobou majáky zajímají, tak jsem se musel jet podívat blíž. Vlastně nevím proč, ony ty majáky jsou v podstatě jeden jako druhý. Mě asi fascinují ty příběhy na pozadí a líbí se mi ten samotářský život, jakým tam lidé tehdy žili. Takže tady je příběh majáku Pigeon Point Lighthouse.
Postaven byl roku 1871 a dlouho ukazoval cestu lodím, které se blížily k San Francisku z jihu. Dnes je považován za jeden z nejmalebnějších majáků na pobřeží Tichého oceánu. Celý skalnatý výběžek, a tudíž i maják, se jmenuje podle lodi Carrier Pigeon, která zde roku 1853 ztroskotala.
Světelná místnost byla osazena čočkou vyrobenou v Paříži a dnes už jí maják vybaven není. Původně byla věž vybavena lampou, která spalovala rafinovaný olej ze sádla (vepřový tuk). V roce 1888 byla tato lampa nahrazena lampou petrolejovou. Otáčení objektivu bylo původně poháněno mechanickým strojem o hmotností 45 liber (20 kg). V roce 1926 byl maják připojen k elektrické síti a tím došlo k modernizaci. Petrolejová lampa byla nahrazena žárovkou o výkonu 1000 wattů, otáčecí mechanismus elektromotorem a elektricky ovládaným mlhovým signálem. Původní čočku dnes naleznete vystavenou hned pod majákem v bývalé obslužné budově. Bohužel není momentálně možné samotnou věž navštívit, protože byly veškeré vnější přístupové plošiny postavené z litiny a ta na rozdíl od oceli reziví daleko rychleji, takže tam dnes probíhá rekonstrukce a ta prý hned tak neskončí. Zajímavé nicméně je, že zrekonstruované původní správcovské obydlí, které je v bezprostřední blízkosti majáku, od poloviny šedesátých let slouží jako ubytovna nezisková organizace a to zejména pro studenty. Jsou to dohromady čtyři domy se třemi ložnicemi a cestovatelé si tak mohou pronajmout pokoj na velmi zajímavém a romantickém místě.
Další zajímavá zastávka nás čekala v San Franciscu. Musíme uznat, že na nás toto město udělalo daleko lepší dojem než Los Angeles. Nejsou tam sice tak úchvatné pláže jako v LA, ale město samotné je okouzlující něčím jiným. Naše první kroky směřovaly do naprosto fenomenální části města, a to do Chinatown. Více než 20 % obyvatel San Francisca jsou Číňané a jejich město ve městě tak nemá v celých USA obdoby. Procházet se úzkými uličkami Chinatown bylo opravdu nezapomenutelné. Škoda jen, že se tam kromě originálních obchůdků a různých trhů s ovocem a zeleninou nachází také obrovské množství obchodů se suvenýry a jinými cetkami pro turisty. Ale je to výnosný business a Číňané jsou velmi zdatní obchodníci, takže by vlastně bylo divné, kdyby to tam nebylo. :)
Potom jsme se vypravili na další zajímavé místo. Bylo jím asi nejznámější ulice v San Franciscu – Lombard Street. Toto místo můžete znát z mnoha filmů, či propagačních turistických letáků. Bylo to překvapivě rychlé, ono tam vlastně není moc co k vidění. Celý zakřivený blok má asi 180 metrů, takže si to můžete projet autem (doporučuji všední dny mimo dopravní špičku, jinak tam můžete čekat i 20 minut), projít pěšky, pak si to zespodu vyfotit, a to je všechno. Za deset minut můžete pokračovat dále. :) A proč tam vůbec někdo postavil takto zakřivenou část ulice? Bylo to v roce 1922 a jednoduše proto, aby se zmírnilo klesání 27% stupňů, které bylo pro tehdejší auta moc strmé. Příběh je to krátký a prostý, stejně jako celé toto místo. Tak jsme se sebrali a pokračovali dále za dalším místem, které se se svou majestátností s kratičkou částí ulice srovnávat nedá.
Golden Gate Bridge. Nejslavnější most západního pobřeží a asi nejfotografovanější visutý most vůbec. Je 8,981 stop dlouhý (2 737,4 m), 90 stop široký (27,4 m) a 746 stop vysoký (227 m) a spojuje San Francisco s Marin County už od roku 1937, přičemž samotná stavba trvala přes čtyři roky a plánování stavby přes dvacet let. Do té doby přes tuto úžinu jezdily pouze trajekty. Samotná stavba se potýkala s mnoha problémy.
Nejvleklejší problémy byly už v samotné fázi přípravy, neboť mnoho tehdejších inženýrů tvrdilo, že most přes průplav plný silných vodních proudů, hloubkou 372 stop (113 m) a silnými větry prostě postavit nejde. Navíc se prvotní propočty nákladů blížily $100 milionům. Až díky inženýrovi jménem Joseph Strauss, který přišel s nápadem visutého mostu, začal návrh dostávat reálnější obrysy, když se díky tomu cena výstavby redukovala na $17 milionů (ve skutečnosti ale celá stavba nakonec stála více než $35 milionů). Ovšem stále nebylo všem problémům konec, protože se stavba potýkala se silnou opozicí, včetně soudních sporů, a to z mnoha institucí. Ministerstvo války se obávalo, že by most zasahoval do lodní dopravy. Námořnictvo se obávalo, že by případná srážka s lodí nebo sabotáž mohla zablokovat vstup do jednoho z hlavních přístavů. Odbory vyžadovaly záruky, že budou pro stavbu upřednostňováni místní dělníci a Southern Pacific Railroad, jeden z nejsilnějších obchodních společností v Kalifornii, se postavil proti stavbě mostu proto, protože by konkuroval jeho trajektové dopravě a podal tedy žalobu proti tomuto projektu, což mělo přesně opačný účinek, neboť to vedlo k masovému bojkotu trajektové přepravy.
Dalším problémem byla bezpečnost při výstavbě. Hlavní inženýr Strauss inovoval používání bezpečnostních pohyblivých záchranných sítí, které jinak zcela nechráněné dělníky jistily proti pádu dolů. I přes to si stavba vyžádala celkem 11 obětí, z toho 10 při neštěstí 17. února 1937, tedy v době, kdy byl most skoro dokončen. Tehdy se zhroutil celý segment lešení, a i když plošina spadla do záchranných sítí, ty to náporem těžké váhy nevydržely a zřítily se dolů.
Dnes je most problematický snad jen už velkou mírou sebevražd. Prý je to pro sebevrahy druhý nejoblíbenější most na světě. První je Nanjing Yangtze River Bridge. Protože se nachází 245 stop (75 metrů) nad hladinou, trvá skokanům 4 vteřiny než ve skoro 120 km/h rychlosti narazí do vody, kde většina zemře na následky dopadu. Přibližně 5 % náraz přežije a buď se utopí, nebo zemřou na podchlazení ve velmi studené vodě.
Po návštěvě tohoto úchvatného díla jsme se vypravili dále na sever. Cesta podél pobřeží byla opět naprosto úchvatná. Tady není co popisovat, tohle se prostě musí vidět.
Po nějaké době jsme si dovolili odbočku do města Redding, kde nás v blízkých lesích zaujalo přespání přes Airbnb u jedné staré paní na odlehlé samotě. Měla tam velmi pěkné recenze od lidí, kteří tam prý jezdí na týden a více a nádherně si odpočinou od civilizace. Po hektickém San Franciscu nám to přišlo jako zajímavá změna, tak jsem se tam vyrazili. A to tedy bylo něco. Vyrazili jsme na západ od Reddingu a brzy sjeli do hustých lesů. Často jsme potkávali velké ohořelé úseky po nedávných lesních požárech, které toto území dost potrápilo. Navigace ukazovala, že by to měla být krátká cesta, ale nějak jsem si nevšiml, jak je časově náročná. Ocitli jsme se opravdu v hlubokém lese, kde jsme nepotkali ani jedno jediné auto. Jeli jsme už tři hodiny úzkou cestou a konec stále v nedohlednu. Pak jsem si všiml, že nám díky náročnému terénu začalo více ubývat palivo a začal jsem mít vážné obavy, jestli to vůbec dojedeme. Signál na mobilu zmizel před dobrými dvěma hodinami, takže jsme nevěděli, jestli se dá odbočit někam do civilizace na benzínku. A začalo se stmívat. Nakonec jsme zčistajasna potkali na místní poměry velké město. Byly to asi tři domy, statek a světe div se, benzínka uprostřed hlubokých lesů. Samozřejmě, že mi tam nefungovala platební karta, tak jsme vyhrabali poslední cash a koupili si asi půl nádrže. To by mělo stačit. Pak nás ovšem přepadla tma a my stále jeli hustým lesem. Ta cesta byla opravdu hrozná. Samé zatáčky, stoupání, klesání, černočerná tma a nikde nikdo. Navíc jsme neustále potkávali značky upozorňující na výskyt medvědů a krav. Jak v těch lesích někdo může chovat krávy? Kde, proboha? A proč? Pro ty medvědy? Chtěl jsem jet rychle, ať tam nedojedeme o půlnoci, ale nedalo se to. Srazit se s medvědem, to není jako když přejedete zajíce. Zajíc vás potom z auta nevytáhne a nepošmákne si na vašem nebohém těle, ale v poklidu uhyne pod vašimi koly, v tu dobu už většinou se vším smířený. Ale medvěd to je jiná, ten se s ničím takovým nesmíří a navíc mu to asi ani nic moc neudělá. Nejspíše ho to velmi rozčílí. A rozčíleného medvěda sklenicí medu neuklidníte, v tom nám Walt Disney pěkně lhal.
Nakonec jsme tam asi kolem jedenácté konečně dorazili a bylo to opravdu úchvatné. Velký dům uprostřed lesů s několika hektarovým pozemkem má opravdu něco do sebe. Paní byla skutečně velmi milá. Zjistili jsme, že je to vdova, a tak dva pokoje ve svém velkém domě pronajímá a není díky tomu tak sama. Vlastu pak velmi zaujala obří sbírka minerálů. Kameny byly úplně všude. Kolem domu i v něm. Tak se s ní hned dala do řeči, že je také fanda geologie a že takovou sbírku také plánuje mít. Paní nám pak vyprávěla, že spoustu z těchto minerálů našla sama v okolních lesích na různých výletech, které s manželem podnikali a že všechny ty kameny prostě moc chtěla. A tak je její manžel musel mnoho mílí tahat s sebou a vždycky u toho strašně trpěl. V tom se na sebe ty dvě podívaly a začaly se hrozně smát. Vůbec nechápu čemu se jako smály. Dokážete si představit jak jsou ty pitomé kameny těžké?! A kdo z nás dvou je vždycky musí tahat, když je Vlasta všechny nutně potřebuje?
Naplánovali jsme si jen jednu noc, ale kdybychom ještě někdy jeli kolem, tak se sem zastavíme na delší dobu. Ten večer jsme ovšem úplně vyčerpaní padli do obří bytelné dřevěné postele a tvrdě usnuli. Ráno jsme chtěli vyjet co nejdříve a překročit konečně hranice do Oregonu.
A tak se i stalo. Kolem šesté jsme už byli na cestě a naplánovali si další zastávku v městečku Klamath Falls na snídani. Když jsme vyrazili dále, potkali jsme ještě Modoc. Pokud jste někdy hráli Fallout 2, tak Vám tato města určitě přijdou velmi známá. Nikdy by mě nenapadlo, že se zde opravdu na živo podívám. Poté jsme se opět stáhli na západ k pobřeží a pokračovali po naší stanovené trase. Nechci se neustále opakovat, ale výhledy byly opět fenomenální.
Přejeli jsme takto celý Oregon a kousek od Portlandu jsem se rozhodl udělat další zajížďku do vnitrozemí, a to tentokrát do hor k jednomu velmi zajímavému Horskému hotelu. Jmenuje se „Timberline Lodge and Ski Area“ a jste-li fanoušci hororových filmů, měl by vám jeho exteriér něco připomínat.
Ano, exteriér tohoto hotelu posloužil pro ztvárnění zapadlého horského hotelu v kultovním hororu „Shining“ od mého oblíbeného režiséra Stanleyho Kubricka. A bylo to skutečně velmi zajímavé místo. Není to sice na konci světa v horách, kde se v zimě vůbec nedá dojet, jak líčí ve filmu (naopak je to velmi vyhledávané zimní středisko s mnoha sjezdovkami), ale své kouzlo to opravdu má. Před hotelem jsem se opravdu cítil jako ve filmu, ten hotel se od dob natáčení vůbec nezměnil. Ovšem tím to pro fanoušky filmu bohužel končí. Ono legendární bludiště vůbec neexistuje a bylo vytvořeno v ateliérech a stejně tak i interiéry hotelu. Některé byly vymodelovány na základě hotelu Ahwahnee v národním parku Yosemite, takže je možné navštívit část hororového hotelu tam. Tady opravdu uvidíte jen hotel zvnějšku.
Když ale pominu onu filmovou zajímavost, tak je tento hotel zajímavý i sám od sebe. Byl postaven v letech mezi 1936 a 1938 během velké hospodářské krize. Ve své době měl nejdelší sedačkovou lanovku vůbec. Zajímavé je, že je toto lyžařské středisko jako jediné v USA přístupné pro lyžování a snowboard celých 12 měsíců v roce, a to včetně lanovky. Takže, pokud jste fanoušci lyžování, přestěhujte se do Oregonu a lyžujte si klidně i v červenci.
Vyrazili jsme zase dále a musím říct, že i cesty více ve vnitrozemí mají opravdu své kouzlo. Po tak dlouhé době v poušti, jsou pro nás takové lesy opravdu příjemná změna. Kočku to ale ovšem vůbec nezajímalo. Poušť, nebo lesy... nechte mě spát. Víte jak jsem po té cestě už rozlámaná?
Po cestě z hotelu směrem na Portland a hranice se státem Washington doporučuji ještě zastávku na nejvyšším vodopádu v Oregonu. Má 165 metrů a leží velmi blízko hraniční řeky Columbia River. Pravda, Niagarské vodopády to nejsou, na fotkách to vypadá daleko mohutněji, a přitom je to ve skutečnosti takový větší potok, ale vyhlídka je to opravdu pěkná. Hlavně ve spojení s tím pěším můstkem.
Pak jsme překročili hranice do Washingtonu a pokračovali směr Seattle, za kterým už jsou Kanadské hranice, a tedy konec této dlouhé cesty.
Jsem moc rád, že jsme tuto cestu podnikli. Zážitek to byl opravdu nezapomenutelný. Jestli máte čas, určitě se na Pacific Coast Highway vydejte, protože to je opravdu nejkrásnější dálnice, po které jsme kdy jeli. Výhled na nekonečný oceán se asi nikdy jen tak neomrzí. Doufám, že si brzy zase někam vyrazíme, protože nás cestování opravdu moc baví.
Comments